S nadsázkou lze říci, že díky ovocným knedlíkům máme na jednom talíři to nejlepší ze sadu i z pole. Náplň knedlíků vyrostla v sadech, zatímco mouka a strouhanka jsou obiloviny. Dohromady se spolu na talíři fantasticky doplňují.
Když si prohlédneme první parní vůz, nemůžeme ho srovnávat s dnešní
formulí 1. Stejně tak nemůžeme poměřovat první ovocné knedlíky našimi
současnými chuťovými buňkami. Tehdy nešlo o ovoce obalené vrstvou těsta, ale
pokrájené a smíchané s těstem anebo se strouhankou a vejci. Zřejmě nejstarším
zástupcem rozvětvené rodiny ovocných
knedlíků jsou švestkové. Zmínky
o nich najdeme už v 17. století. Tehdy jejich obsah tvořily vypeckované
švestky, smíchané s máčenou žemlí. Knedlíčky z tohoto těsta se pak obalily v
mouce a smažily na másle.
O klasických švestkových knedlících se jako první zmiňuje slavná patronka
českých kuchařek Magdalena Dobromila Rettigová v roce 1838. Tehdy se ještě
knedlíky nesladily, ale mastily máslem a případně sypaly perníkem. Druhým
silným zástupcem zmíněného rodu byly knedlíky s jablky. Roli perly
ve skořápce těstové lastury tehdy sehrály pokrájená, syrová anebo dušená
jablka, k nimž se přidala strouhanka a vejce. Cukr se do nich ještě
nedával. Místo strouhané žemle se už také používala mouka. Z těsta se nemusely
formovat jen knedlíčky, ale i noky nebo šišky. Ty se smažily na másle nebo
podávaly jen tak s cukrem a sladkou omáčkou.
Jenže co když se švestky a jablka zrovna některý rok neurodily? Tehdy se ukázalo, že český člověk si vždy poradí, pokud je gurmánem, kterému nechybí fantazie. Jakmile se na jaře objevily první řapíky reveně, napadlo ho jimi nahradit švestkovou výplň. Stejný postup pak zopakoval v případě první třešně, jahody, višně, borůvky, ryngle, meruňky, mirabelky. Dokud příroda dává plody, o inspiraci „knedlíkáře" není nouze. Ale co v zimě? Zvlášť když ještě nebyly velkoobjemové mrazáky. Tady se opět projevila česká prozíravost: švestky se zkrátka vysušily a pak se v zimě jen krátce povařily nebo napařily.
Přestože je mezi námi mnoho milovníků ovocných knedlíků, málokdo tuší, že jsou nejen chutné, ale že patří i mezi jedno z nejzdravějších jídel. Dnes již víme, že po knedlících se rozhodně netloustne. Knedlíky dodávají tělu ideální kombinaci všech důležitých látek. O vitamínech a nerostných látkách v ovoci nemůže být pochyb. Těsto, ať už pálené, třené, bramborové, krupicové, houskové nebo kynuté, je vždy bohaté na škrob. Ten spolu s cukrem na posypání je zásobárnou glycidů. Bílkoviny jsou pak obsaženy ve vejci a hlavně v tvarohu. Knedlíky dále můžete posypat skořicí nebo také mákem, díky němuž se stávají zdrojem vápníku.
Nikoho asi nepřekvapí, že se knedlíky v různých regionech nazývají odlišně. V Polabí se ovocným knedlíkům říká obálky, na Slovácku zase kulivále. Kromě místních názvů existují také odlišné způsoby přípravy. Na Letovicku se třeba knedlíky místo másla polévají sladkou smetanou a ve východočeských Smiřicích zase používají těsto jako na houskové knedlíky, ale pak do něho místo pokrájených žemlí zamíchají oloupaná a na kostky pokrájená jablka. Uvařené knedlíky pak krájejí na silnější plátky, sypou perníkem a cukrem a polévají oslazeným mlékem.
Celé vědecké sympozium by si zřejmě zasloužila otázka, jak vlastně mají být ovocné knedlíky velké. Pokud musely venkovské hospodyňky odbíhat na pole a k dětem a neměly čas zdržovat se s hnětením menších knedlíků, poradily si po svém. Do jednoho knedlíku dávaly i po pěti vyloupaných švestkách, takže vznikli ovocní giganti. Uvařené je pak rozkrájely, na míse omastily a posypaly tvarohem.
Ať už velké, nebo malé, ovocné knedlíky patří na český stůl stejně neodmyslitelně jako tradiční vepřo-knedlo-zelo. Zkuste vyjmenovat druhé syté a zdravé jídlo, které je schopno zahrát dvojroli, tedy být hlavním jídlem i přílohou. Možná právě svojí univerzálností si knedlík vydobyl v našich srdcích své pevné a kulaté místo. O tom svědčí i jeho rituální pojídání během rozličných klání, o kterém si povíme v příštím díle.
